Křivoklátsko rukojmím bolševického myšlení
Tomáš Hradečný, architekt a jeden z autorů petice proti vyhlášení Křivoklátska národním parkem, se zamýšlí nad tím, proč průběh jednání o vyhlášení Národního parku Křivoklátsko připomíná doby před listopadem 1989.
Snaha o vyhlášení centrální zóny Chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko za národní park je doprovázena mnoha proklamacemi typu „Křivoklátsko si národní park zaslouží“, „Národní park lépe ochrání přírodu“, „Občané nebudou omezeni nad rámec podobný současnému stavu“, „Obce budou samy rozhodovat prostřednictvím účasti v Radě parku“, „Obce budou moci čerpat prostředky z množství dotačních titulů“, „Značka NP zvedne prestiž území i turistický ruch, z kterého místní podnikatelé mohou žít a obce vzkvétat.“ Až na jednu výjimku jsou to jenom, s prominutím, populistické plky, nezasluhující více pozornosti než titulek ve včerejších novinách.
Tou jednou výjimkou, stojící za zamyšlení, je teze – národní park lépe ochrání přírodu. Jak se s ní popasovat? Předně je třeba klást podotázky: Má-li národní park chránit přírodu lépe, znamená to, že chráněná krajinná oblast chrání přírodu špatně, nebo nedostatečně? Pokud ano, tak jak se to konkrétně projevuje?
V čem vlastně spočívá rozdíl ve způsobu (nikoli cílech!) péče státních subjektů o státní les, při porovnání režimů CHKO a NP? Neukazují příklady Šumavy a Krkonoš, že problémy a nedostatky ochrany přírody pramení spíš z kvality uplatňování, porozumění a chápání pravidel managementu než z absence moci nad územím?
Tyto otázky musí umět navrhovatelé parku věrohodně zodpovědět na základě faktů, nikoli proklamací, a své teorie nechat podrobit odborné kritice. Protože tak nečiní ani ve vztahu k dotčeným obcím, zůstává jejich postup zcela nevěrohodný a v rukou vládní exekutivy dostává nádech totalitarismu.
Jestliže ochránci přírody tvrdí, že se o les v rámci národního parku budou starat lépe než Lesy ČR, potom nepřímo lesníky obviňují z toho, že se o les starají špatně. Nevím, možná ano, spíše však ne, chybí jakýkoli důkaz. Pokud by se staraly špatně, proč by byl Lesnický park Křivoklátsko přijat do Mezinárodní sítě modelových lesů, která oceňuje „trvale udržitelný rozvoj s vyváženým podílem plnění ekonomických i ekologických funkcí lesa a krajiny?“
Dalo by se donekonečna spekulovat o tom, jestli lepším garantem zdravého vývoje státních lesů na Křivoklátsku bude resort životního prostředí nebo zemědělství. Objektivní pohled na Lesní hospodářský celek Zbiroh, jehož soukromé lesní pozemky tvoří nedílnou součást nejhodnotnějších porostů regionu, na podobné diskuse odpovídá zdaleka nejlépe. Navíc připomíná jednu opomíjenou skutečnost – nositelem kulturní identity Křivoklátska není ochránce přírody, ale lesník. Lesník, v jehož krvi je pevné sepětí s generacemi jeho předků, lesník, který tu má své kořeny, lesník, který lesu rozumí a má za něj odpovědnost.
Ochránce přírody může lesníkovi na Křivoklátsku vyprávět o odpovědnosti s podobnou vážností jako rybářům na Bečvě.
Před nedávnem jsme se všichni plácali po zádech, jak se po sto letech uzavřela komunistická kapitola v našich moderních dějinách. Bohužel, opak je pravdou. Jako se bolševikům podařilo, s primitivními hesly ochrany před imperialismem, zlikvidovat selský stav, čehož je zbídačelý obraz naší vydrancované zemědělské krajiny nepřehlédnutelným důkazem, tak i my, se stejně primitivními hesly lepší ochrany přírody, likvidujeme lesnický stav, abychom mohli za pár let konstatovat – les už tu není, ale příroda si poradí. Neporadí.
Ti, kdo Křivoklátsko znají, vědí, že bez pomoci lesníků se značná část jádrové oblasti záhy změní v kamenitou poušť. Komunisty už v parlamentu nemáme, ale to jejich myšlení se nás nechce pustit, a my si ho ani sami sobě nejsme schopni přiznat. Komunista je v nás, proto si pořád lžeme, alibisticky uhýbáme, a taky pořád prohráváme. Zkusme si třeba o Křivoklátsku nelhat a připustit otevřenou hru.
Tomáš Hradečný, architekt, jeden z autorů petice proti vyhlášení Křivoklátska národním parkem